Čeští páni XIII. - Nevadnoucí koruna mučedníků

Mosteckou věž „zdobily“ už řadu týdnů hlavy dvanácti českých pánů. Jen hraběnka Šliková dostane brzy povolení pohřbít hlavu svého manžela, ale zbylé dekorace zůstanou na ochozu věže ještě dlouho, než nakonec zmizí neznámo kde.

A zatímco Praha postupně přestávala mluvit o dramatických popravách, Jan Rosacius Hořovský namáčel brk do kalamáře a naopak si snažil připomenout každé slovo mužů, které považoval za mučedníky.

Však také své vzpomínky na hovory, které s těmito pány vedl, nazve „Koruna neuvadlá mučedlníkův božích českých, to jest: Pravdivá zpráva o pobožném k smrti se připravování věrných a při pravdě Boží stálých Čechův“ a jeho dílo vyjde ještě téhož roku.

Rosacius byl farářem evangelického kostela Svatého Mikuláše a s odsouzenými strávil hodiny i chvíle před smrtí, když je utěšoval ve vězení, přinášel jim večeři Páně a doprovázel je na popraviště. Patřil k českým luteránům, tzv. novoutrakvistům a jako takový doprovázel na poslední cestě nemalou část odsouzených. Po čase odešel do exilu, kde žil, s výjimkou roku 1631, až do své smrti o rok později.

Komenský se při psaní „Historie o těžkých protivenstvích církve české“ hojně opíral o jeho dílo a českým pánům v něm věnoval značný prostor. Jak přiznával, k dispozici měl jen dílo Rosaciovo. Další měšťany - Jindřicha Kozla, Ondřeje Kocoura, Jiřího Řečického, Michala Witmanna a Simeona Vokáče – doprovázel na smrt kněz Adam Klemens, správce u sv. Václava a jeho výpovědi k dispozici neměl. Jiřího Hauenschielda a Leandra Rüppela zase doprovázeli němečtí kněží, a tak vzpomínky na rozhovory s českými pány nejsou úplně kompletní.

Rosacius se na chvíli zadíval z okna a trpce se pousmál. Byla v tom jistá útěcha vidět, s jak pokojnou myslí umírají zbožní muži, kteří jsou si stoprocentně jistí tím, že jejich Bůh je živý a že na ně čeká s otevřenou náručí. Přestože sám měl stejnou jistotu, stejně mu to krvavé divadlo, jehož byl očitým svědkem, nešlo z mysli a nemohl v posledních týdnech dobře spát. O to horlivěji pracoval na svých vzpomínkách.

Vzpomínal na to, co řekl o smrti Bohuslav z Michalovic a na Rvenicích: „Strach a bolest, které doprovázejí smrt, trvají jen krátce, ale poté následuje něco úžasného.“

Když se pána z Michalovic kdosi tázal, zda chápe, že je spravedlivě odsouzen k trestu smrti, odpověděl: „Kdybychom opravdu provedli něco zlého, nestyděli bychom se to přiznat a odprošovat. Ale nebudeme se před nikým sklánět a prosit o milost a prokazovat úctu, která patří jen Bohu, nějakému člověku. Navíc by to vypadalo podezřele, jako bychom snad opravdu něco provedli. Bůh sám ví, že to, co se teď děje, bylo už dávno naplánované a že nám ani na mysl nevstoupilo to, z čeho nás nyní obviňují. Bůh je nám svědkem, že jediné, o co nám šlo, byla svoboda náboženství. Ale byli jsme přemoženi a odsouzeni na smrt, a tak máme za to, že Bůh asi chce osvědčit svou pravdu ne mečem, ale naší krví. A tak umíráme s nadějí, že Bůh bude považovat naši krev za krev mučednickou a pospícháme, abychom se připojili k ostatním Božím mučedníkům.“

Rosaciovi se zdálo, že pán z Michalovic opravdu spěchá, aby už byl se svým Bohem, protože když rychtáři volali na popravčí pódium Fridricha z Bílé, Bohuslav z Michalovic se podivil: „Proč má jít zrovna on přede mnou, když já jsem zastával celý život přednější místo?“

Pak nad tou myšlenkou ale mávl rukou, vstal, objal Fridricha z Bílé a políbil ho. „Jdi, milý bratř, napřed,“ řekl mu, „když to tak Bůh chce a já půjdu za tebou.“

Bohuslav z Michalovic zřejmě patřil k těm, kteří mají rádi, když to, na co čekají i z čeho jsou nervózní, je rychle za nimi, byť by to byla záležitost poslední. Když po Fridrichu z Bílé volali další muže, pány Ottu, Černína a Konecchlumského, dalo by se říct, že sebou netrpělivě šil a modlil se: „Co to má znamenat, můj Bože? Cele jsem se Ti odevzdal, a tak nepohrdej svým služebníkem, ale pospěš si a vytrhni mě.“

Rychtář se brzy vracel pro dalšího odsouzence a kněz tentokrát pohlédl na Bohuslava z Michalovic. „Již brzy budete v nebeské slávě, tentokráte jdou pro vás.“

„Díky Bohu, že již mohu odejít z tohoto světa a být s Kristem,“ oddychl si pán z Michalovic a šel jim naproti.

Kněží se neustále snažili povzbuzovat odsouzené muže, protože ne každý z nich byl stejně pokojný a statečný. Někteří se tvářili ustrašeně a pokaždé, když se rychtář vracel, bylo na nich vidět jejich úzkost a to, jak se ještě usilovněji snaží modlit a upokojit. Bohuslav z Michalovic na smrt ovšem pospíchal, aby už byl s Kristem a viděl jeho slávu a šel na popraviště s dobrou myslí.

Nakonec se dočkali všichni. Popraveným sedmadvaceti pánům uteklo jejich čekání, které někomu připadalo nekonečné, jinému krátké. Leckdo se tak upínal na Krista, kterého toužil spatřit, že mu poprava připadala jako malicherná komplikace na cestě k vytouženému cíli.

Tak jako tak dny, hodiny a minuty před popravou rychle utekly, samotný proces trval jen pár hodin a teď už uplynulo mnoho týdnů od chvíle, kdy tito bratři ve víře vešli jeden po druhém do náruče svého Spasitele.

Stejně bych si přál odejít z tohoto světa nějak pokojněji, pomyslel si Rosacius a na chvíli se zahleděl do dáli, ne na střechy pražských domů, které viděl ze svého okna, ale někam mnohem dál, kde by pro něho mohlo být přívětivěji, pokud bude situace v Čechách neúnosná. Snad by pro něho mohlo být útočištěm Německo. Koneckonců byl luterán. Ale to se ještě uvidí….

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření