Čeští páni VII. - Osle, ty mi máš tak co říkat

„Chtěl jsem dát Čechům krále, který by nám zaručil svobodu ve věcech víry,“ vzpomínal Budovec na marné snahy minulých let. Chvíli doufal, že takovou svobodu zaručí Rudolf II., ale ten záhy zemřel.

V následujících letech začala být otázky náboženského vyznání otázkou kariéry. Z politických důvodů bylo rozhodně výhodnější být katolíkem. Budovec měl ale oprávněné obavy, že již brzy bude vyznání otázkou života a smrti. V minulých letech doufal v nejrůznější řešení, která by zvrátila nešťastnou situaci s Ferdinandem Štýrským. Jediným řešením pro něho nebyl Fridrich Falcký. Uvažovalo se i o ryze českém králi. Horkým kandidátem byl Albrecht Smiřický. Smiřičtí patřili v té době k nejzámožnějším šlechtických rodinám a Zikmund Smiřický dal svým dvěma synům Jaroslavovi a Albrechtu Janovi nejlepší možné vzdělání. Co jim ovšem nemohl dát, bylo pevné zdraví. Jaroslav zemřel náhle roku 1611 a svého otce přežil jen o pár let. Budovec se snažil Albrechta prosadit do čela protestantské opozice, jenomže situace již byla jiná a pro evangelíky se dvorská kariéra uzavírala, prorazit mohli spíše proti králi. Budovec tehdy  zprostředkoval Albrechtovo zasnoubení s Emilií Alžbětou, dcerou vévody hanoverského Filipa Ludvíka. Fridrich Falcký, manžel anglické královské dcery, byl jeho synovcem. Skupina kolem Budovce nebyla pro polovičaté řešení sporu s králem, ale pro roztržku. Falcký dvůr, se kterým vedli jednání, měl tu přednost, že byl příbuzensky spojen s nepřáteli Habsburků – Anglií, revolučním Nizozemím a dalšími. Tuto alianci by ale českým stavům zajistil i chystaný sňatek Albrechta Smiřického. Byl jediným domácím kandidátem, který připadal v úvahu na královský stolec. To vše ale zůstalo pouze v rovině úvah a dobrých úmyslů. Ani Albrecht Smiřický se netěšil dobrému zdraví a zemřel v pouhých třiadvaceti letech, koncem roku 1618. Rod Smiřických tím vymřel po meči. Velkou část rodového majetku získal po smrti Albrechta Jana Smiřického Albrecht z Valdštejna. Po smrti Albrechta Smiřického ustoupil stárnoucí Budovec poněkud do pozadí a na nejpřednější místo v direktoriu se dostal Václav Vilém z Roupova.

Václav Budovec z Budova rozhodně nebyl překvapený, že jej současná vláda odsoudila k smrti. Pokud se někdo ocitl u všech možných opozičních událostí, byl to právě on. On dojednával Majestát, účastnil se událostí okolo defenestrace, byl členem direktoria a sloužil Fridrichu Falckému. Byl to učený muž, významná politická osobnost a k tomu aktivní protestant. Smrt jej zastihla ve věku 74 let.

Budovec si uvědomoval nebezpečí, které teď v zemi hrozí, a tak hned po císařově vítězství odvedl z Prahy svou rodinu – syna, snachu a vnuky, ale sám se pak vrátil. On a Jindřich Otta z Losu byli strážci koruny a nechtěl, aby to vypadalo, že sběhl ze svých povinností. Během drancování po Bílé hoře mu vybrali celý dům, takže mu nezůstalo o moc víc než to, co měl zrovna na sobě.

„Nu, Pán dal a Pán vzal,“ prohlásil tehdy Budovec, který asi chápal, že osobní majetek není zrovna to nejdůležitější, čím by se měl v ten čas zabývat.

Při zatčení se jej kdosi zeptal, proč se vlastně vrátil do Prahy a vystavil se takovému nebezpečí, když už byl jednou na svobodě?

Budovec odpověděl: „Svědomí mi nedalo. Nemohl jsem jen tak opustit vlast a celou tuhle záležitost. Vždyť bojujeme za dobrou věc. Nevím, jaké se mnou má Bůh plány. Možná chce, abych to vše zpečetil svou krví…. Tady jsem, Bože, nalož se mnou, svým služebníkem, jak je ti libo. Jsem už syt dnů, tak ode mne vezmi mého ducha, ať nevidím ty zlé věci, které přicházejí na mou vlast.“

Později, po zatčení, se dozvěděl, že se o něm říká, že zemřel žalem. Budovec se musel zasmát. „Já, že jsem žalem umřel? Já jsem se sotva kdy měl tak dobře jako teď.“ Budovec ukázal rukou na Bibli: „Ještě nikdy mi její ovoce nebylo tak sladké. Žiji a budu žít tak dlouho, jak dá Bůh, ale jsem přesvědčený, že toho, aby se říkalo, že Budovec zemřel žalem, se nikdo nedočká.“

Po vyslyšení rozsudků soudcům řekl: „Dávno jste prahli po naší krvi, tak pijte! Ale také vězte, že Bůh, pro kterého trpíme bude naši krev mstít.“

Po vynesení ortele byl odveden zpět do vězení, kde se stal vítaným terčem katolíků, kteří se rozhodli prokázat mu milosrdenství.

„A co by to mělo být za milosrdenství?“ zeptal se trochu ironicky Budovec.

„Chceme vám ukázat cestu k nebi,“ odpověděli kapucíni.

„Cestu k nebi?“ odpověděl Budovec. „Tak tu, díky Bohu, naštěstí dobře znám.“

„Máme za to, že se mýlíte.“

„Ale ne,“ zavrtěl Budoves hlavou. „Já svou naději nezakládám na nějakých domněnkách, ale na nepohnutelné pravdě. Neznám jiné cesty než Toho, který sám o sobě řekl: Já jsem ta cesta,  pravda i život."

„Ale bez církve žádné spasení není,“ odporovali kapucíni a začali vykládat cosi o jedinečnosti církve, o papeži a biskupech.

V Budovcovi se začala trochu vařit krev. Moc dobře věděl o tom, kolik krve katolická církev prolila a že jestli pro ni bylo něco zločinem, tak právě biblická víra v Krista. „O tom vašem papežovi moc dobře vím,“ skočil mnichům do řeči, „že je to ďáblův náměstek, Antikrist a syn zatracení. Je to divá šelma, která se zalyká krví svatých. Ta moje a mých druhů k ní bude brzy přidána. Táhněte i s tím vaším papežem někam a dejte mi pokoj. Jedině snad, že byste chtěli, abych já vám vysvětlil, jak to s tím spasením doopravdy je. V tom případě počkejte a já si dám rád tu práci, abych vám pomohl tomu porozumět.“

Kapucíny Budovcova smělá slova rozčílila, pokřižovali se a odešli s tím že takového rouhače a kacíře ještě neviděli.

Přesto si však nedali někteří horlivci pokoj a ještě časně ráno, v den poprav, přišli do radnice dva jezuité. Někteří vězni je rovnou odbyli, ať jim dají pokoj a raději se věnovali sami sobě a modlitbám.

Budovec jim nicméně chvíli věnoval, když už na něho dotírali s tím, že ho chtějí přivézt ke spáse a prokázat mu tak milosrdenství.

„Tak vy byste mě chtěli přivést ke spasení?“ vzmohl se Budovec na mírný úsměv. „Vážně bych si přál, abyste o spasení věděli tak mnoho jako já a byli si jím tak jisti. Díky Bohu, že mě svým Duchem ujistil o spasení skrze krev Beránka.“

„Jen si, pane, nedělejte falešné naděje a nechlubte se spasením. Vždyť v Písmu je napsané, že v tomhle životě si člověk nemůže být jistý tím, je-li na něm Boží milost nebo hněv.“

To jsou mi novinky, pomyslel si Budovec, který moc dobře věděl, že v Bibli žádný takový verš není. Nicméně přistoupil na jejich hru a odpověděl: „A to má být to milosrdenství, které mi chcete prokázat? Vždyť vy byste člověka dokázali spíš přivést k zoufalství. Ale jestli se někdo plete, jste to vy, protože neznáte Písmo. V Bibli je toho tolik o tom, že si můžeme už za života být jistí tím, že jsme spasení. Vždyť i Pavel říká: Vím, komu jsem uvěřil, nebo Vím, že je pro mne připraven věnec spravedlnosti."

Jezuita mu skočil do řeči: „To se ale týká jen apoštola Pavla a ne ostatních lidí.“

„To není pravda,“ řekl pán z Budova, "neboť hned za tím dodává: A nejen mně, ale i všem, kteří milují jeho zjevení." Jezuita nevěděl, co by na to řekl a Budovec si ještě rýpl. „Když už jste mi tu citovali ten verš, že v tomto životě si člověk nemůže být jistý tím, je-li na něm Boží milost nebo hněv, povězte mi, kde je to napsané. Tady máte Bibli.“

Jezuita se obrátil na svého druha: „Kde je to napsané?“

„Asi u Timotea,“ pokrčil druhý jezuita rameny.

Budovec už jich měl dost a popuzeně řekl. „Osle, chceš mi tady vykládat něco o spasení a ani nevíš, kde je napsaný v Bibli jeden verš? Jdi ode mne pryč, ty satanáši, a dej mi už pokoj.“

Jezuitům už došel dech, a tak odešli.

Krátce na to přišla na Budovce, který zemřel hned jako druhý, řada, aby šel na smrt. Nevypadal, že by ho to pomyšlení nějak trápilo. Pohladil si dlouhý plnovous a pravil: „Hle, moje šediny, očekává vás ta čest, že budete poctěny mučednickou korunou!“ S tím se obrátil k Bohu a ještě než kat vykonal svou povinnost, pomodlil se za církev, za vlast, za své nepřátele a odevzdal svou duši Kristu.

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření