Čeští páni IV. - katolický obětní beránek

„Pustil jsem ozbrojené stavy na hrad (před defenestrací 1618), a proto umírám, a to přesto, že jsem jen plnil rozkaz nejvyššího purkrabího,“ povzdechl si Diviš Černín z Chudenic při večeři.

„Ale je mi jasné, že ve skutečnosti jde především o to, aby při celém to divadlu padla i nějaká katolická hlava. A tak jim sloužím jako obětní beránek. Aby to nevypadalo, že tu umírají pouze protestanti.“

„Pane Diviši, teď už ve skutečnosti nejde o to, kdo je katolík nebo protestant, ale kdo je nebo není Kristův,“ odpověděl mu Fridrich z Bílé. „Nebe a peklo, to je oč tu běží. O naše věčné duše.“

„Konec konců jako obětní beránci by si mohli připadat mnozí z nás,“ podotkl Vilém Konecchlumský a rozhlédl se po ostatních mužích. „Vždyť kdo z nás patřil opravdu ke špičce císařského odboje?“

To byla samozřejmě pravda. V místnosti bylo několik jedinců, kteří byli během stavovského povstání opravdu aktivní, ale mnoho zvučných jmen chybělo. Nebyli tu shromáždění ti nejvýznamnější a nejnebezpečnější panovníkovi oponenti, ale zkrátka ti, které zvládl pochytat a připravit pro představení, které mělo demonstrovat jeho moc a nahnat strach jakékoliv další opozici. Mnozí mnohem vlivnější muži reagovali na situaci včas a byli již dávno za hranicemi, ať už se jednalo o takové klíčové osobnosti jako byl Jindřich Matyáš Thurn, aktivní během defenestrace a později velitel stavovského vojska při bitvě na Bílé hoře nebo Václav Vilém z Roupova, který se dostal na nejpřednější místo v direktoriu, když se stárnoucí Budovec stáhl po smrti Albrechta Smiřického do pozadí. Roupovec se orientoval i nadále na spojenectví s Fridrichem Falckým a po smrti Matyáše navrhoval zavržení Ferdinanda a volbu Fridricha. I on však odešel s králem ze země ihned odešel po Bílé hoře.

Fridrich z Bílé se však raději vrátil k původní myšlence a obrátil se na Černína: „Nechme již stesků a politiky. Raději mi, prosím, povězte, jestli bezpečně víte, že zítra budete v nebi s Kristem?“

Viděl Černínovo zaváhání, a proto se opětovně pustil do výkladu základních pravd evangelia. Chtěl si být jistý tím, že nikdo z popravených pánu nemine věčnou spásu: „My protestanti stavíme svou víru na Božím slově, na Bibli. Jistě víte, že dvě hlavní hesla reformace jsou – jenom Slovo – jenom víra. V listu Římanům stojí, že všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev. Vím, že Vám možná ještě zní v uších, co všechno musíte pro svou spásu udělat a že katolická církev proklela každého, kdo věří v pouhé spasení z víry, ale věřím, že tak činí především pro mrzký zisk a ne z důvodu lepšího poznání. Vždyť Tetzel (německý prodejce odpustků) rád říkával, že sotva mince v kasičce zazvoní, duše z očistce vyskočí. Bible ale neříká, že by něco jako očistec vůbec existovalo a domnívat se, že si lze spásu koupit penězi, považuji za urážku Boha. Jen si to představte,“ popustil  rozhorlený pán z Bílé uzdu své fantazii, “jak u nebeské brány stojí banda nejrůznějších vrahů a lotrů, cinkají svými měšci a kupují si vstup do nebeského království. Je směšné myslet si, že by něco takového bylo možné, ať už za života nebo po smrti.“

Černín se malinko pousmál. Kněz Rosacius mezitím opatrně naléval do prostě zdobeného kalichu víno a připravoval chléb na večeři Páně. I on připomínal mužům, kteří si od něho brali chléb a víno, co pro ně Kristus udělal: „Ježíš Kristus je naší nadějí, nejsme spaseni ze svých vlastních skutků, ale on nás vykoupil svou vlastní zásluhou. To vše je Boží milosrdenství. On nám zaslíbil, že nám odpustí naše hříchy, pokud mu je vyznáme a dá nám plnou jistotu spasení.“

Diviš Černín přistoupil ke knězi po pánech Harantovi a Konecchlumském a i on přijal večeři Páně pod obojí od protestantského kněze.

„To, co jste říkal, je i má víra,“ vyznal. „V té umírám.“

Po večeři Páně knězi někteří děkovali za útěchu a povzbuzení, které jim přinesl a Černín dodal: „I já děkuji Bohu, že jsem se mohl s vámi zúčastnit večeře Páně. A přeji vám, moji přátelé, abyste se pobožně a svatě připravili na smrt, která nás čeká.“

Rosacius odpověděl: „Boží milost je tu pro vás pro všechny, kteří jste vyznali svou víru ve spasení v Ježíši Kristu.“

Černín si povzdechl a do očí mu vstoupily slzy. To, že viděl víru ostatních mužů pro něho bylo posílením, i když s vyhlídkou na smrt nebyl zcela smířen a stále doufal, že se mu nějakým zázrakem dostane i milosti lidské, nejen té Boží. Tak se ale nestalo.

„Věřím Bohu, že ode mne milostivě přijme mého zkroušeného ducha,“ řekl tiše. „Děkuji mu za vše dobré, co pro mě udělal.“

Protestantská společnost měla na Černína jistě vliv, protože když jej na popravčí pódium coby katolíka doprovázeli jezuita s dalším kanovníkem, příliš nedbal na to, co mu říkali, odmítl se klanět kříži , ale raději se tiše modlil a skládal svou naději v Bohu.

Potom vstal a připravený na to, co ho čeká, pohleděl k nebi a zvolal: „Tělo mi vzít mohou, ale duši ne! Tu odevzdávám Tobě, pane Ježíši!“ Bylo mu asi 56 let, když dokonal svůj pozemský běh.

Vilém Konecchlumský, který s ním o něco dříve přistupoval k večeři Páně, kráčel na smrt hned po něm. Na rozdíl od Černína mu bylo již okolo sedmdesátky a nemohl příliš dobře na nohy. Ztěžka vystoupil na popravčí pódium a cestou se i on modlil: „Jdu abych zemřel a nevím proč? Pane Ježíši Kriste, který jsi nevinně zemřel pro naše hříchy, dej, abych zemřel smrtí spravedlivého a přijmi mou duši do svých svatých rukou. Konecchlumský evidentně sdílel Černínovo přesvědčení, že nejen katolický odsouzenec, který ho předcházel, ale i ostatní jsou obětními beránky v politické tragédii, která se odehrávala. Obvinění, že radou i skutkem pomáhal císařovým nepřátelům, mu jako oprávněný důvod k popravě nepřipadalo.

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření