Čeští páni XIV. - Parchanti bez mozku mají zelenou

Jsou čtyři nechvalně známá data, které leckdo z nás pamatuje ze školních lavic. Bílá hora (8.11.1620), popravy českých pánů (21.6.1621) a Obnovené zřízení zemské, které vyšlo zvlášť pro Čechy (10.5.1627). 

Pro Moravu to pak bylo o rok později (10.5.1628).  Nebylo to ze dne na den, že se české země ocitly na cestě do období „Temna“, habsburské nadvlády, rekatolizace a potlačení českého jazyka a kultury.

Stavovské povstání v sobě zahrnovalo řadu událostí, které jsme jednu po druhé probrali – přijetí Ferdinanda Štýrského, omezení svobod Majestátu, defenestraci, ustanovení direktoria, volbu Fridricha Falckého, bitvu na Bílé hoře a jakousi poslední tečku za těmi nejpřevratnějšími událostmi – popravy předních politiků. Samozřejmě nezůstalo jen u poprav. Mnozí byli vězněni, přišli o majetek, následovala velká vlna emigrace a násilné omezení zejména náboženské svobody. Zde se pokračovalo krok za krokem. Po Obnoveném zřízení zemském upřesňuje červencový mandát, že „My pro zachování dobrého svědomí žádného více, tak z nižšího jako ovšem z vyššího stavu poddaných našich, v témž království Českém, obojího pohlaví, při svých zastižených bludích sektářských a kacířských trpěti více nemíníme a nechceme. A protož týmž vyšším stavům termin šest měsíců, aby se svaté a samospasitelné římské katolické víře naučili, dáváme…..  jestliže by kdo v terminu tom šestiměsíčném sobě neoblíbil a s námi u víře naší se nesrovnal, ten ani v království našem zůstávati, ovšem statky svými vládnouti, žádného práva míti moci nebude. Nýbrž tomu chceme, aby takoví nanejvýš zatvrzení statky své mezi katolíky rozprodajíce, při dobíhání terminu z království Českého jinam se odebrali a nikdy (leč katolíci jsouce) navrácením svým se netroštovali a t. d."

K tomuto výnosu ovšem nedošlo po nějakém klidném mezi-období. Již na podzim roku 1622 museli české země houfně opustit tisíce novokřtěnců (předchůdci dnešních baptistů, kteří vznikli v 16. století ve Švýcarsku a kladli důraz na křest lidí až v dospělosti, kdy mají z takového rozhodnutí rozum). Ti nalezli na čas útočiště v Čechách, kde měli zhruba 45 osad, čítajících stovky až tisíce členů a věnovali se zemědělství a řemeslu. Dnes se jedná o jednu z nejpočetnějších protestantských skupin na světě, tehdy ovšem coby jedni z nejvyhraněnějších a nejradikálnějších věřících museli být rekatolizačním plánům trnem v oku.

České země byly obležené, vydrancované a vyjedené okupačními vojsky, došlo k obrovskému válečnému zdanění a zároveň znehodnocení měny. Mnoho kněží podobojí bylo zabito. Ti, kteří byli „pouze“ mučeni, aby prozradili, kde schovávají peníze, zakusili lehčího zacházení, ale mnozí z kněží byli upáleni, nikoliv po nějakém veřejném soudu, ale v rámci vojenského rabování a na podpal byla často použita reformační literatura, jakož i další majetek zabitých mužů a jejich rodin.

Oficiálně byli kněží podobojí vypovězeni ze země roku 1624. Mandát byl zřejmě úmyslně zveřejněn pozdě, aby neměli na odchod  dost času. Když se někteří tajně vraceli povzbuzovat své věřící, vyšel následujícího roku další mandát, vyhlašující tresty pro ty, kdo by takovým kněžím nějak pomáhali. Samozřejmě sliboval i odměnu udavačům.
Jak Komenský praví, do politických funkcí (hejtmanů či rychtářů) v té době dávali „bezectné pankharty, někteří ani abecedy neuměli,“ hlavní bylo, že byli katolíky, „byť pak žádného zkušení, žádného v hlavě mozku nebylo“.

Ačkoliv Obnovené zřízení vyšlo až v roce 1627, již artikuly, které byly vydané v červenci 1624 v podstatě znemožňovaly nekatolíkům normální život, ať už se jednalo o provoz živností, dání dětí do řemesel apod. Mít v domě evangelického kněze mělo člověka stát hrdlo i statek. Pod pokutami bylo nařízeno respektovat katolické svátky a posty a chodit na mše, zakázáno kritizovat katolické kněží a věrouku. Poslední vůle nekatolíka nebyla platná a za jeho pohřeb se muselo platit katolickému knězi, i když se ho nezúčastnil.

Jak Komenský vzpomíná, rekatolizační řádění se netýkalo jen lidí. Oltáře, na kterých se sloužilo podobojí „metlami a biči, jako by se zbláznili, mrskali“, z protestanských kostelů zmizely kalichy a byly pokatoličtěny. Bylo spáleno tisíce Biblí a reformační literatury. Došlo i k exhumaci některých protestantů, jejichž ostatky byly (po okradení) důsledně zničeny. Pokoušeli se dohrabat i k ostatkům Jana Žižky, ale když nenašli nic jiného než prach, zničili alespoň náhrobní kámen. Zneuctěno bylo i jakékoliv zpodobení Fridrichovo a muž, který po zimním králi pojmenoval svého syna, za to dostal pokutu.

Opona nad svobodným českým královstvím se zatahuje a začíná velké rekatolizační představení. Komenský zmiňuje, že ze země odešlo na dvanáct tisíc duší, 185 panských a rytířských rodin, z nichž každá čítala desítky členů. Jmenovitě zmiňuje např. rodinu Kaplířovu. Zatímco v roce 1623 bylo v zemi asi 200 kněží Jednoty bratrské, v roce 1632 to byla již jen zhruba polovina, mnozí z nich zemřeli v mezi období ve vězeních a při dalších svízelných situacích. Odcházeli samozřejmě i lidé níže postavení, měšťané i řemeslníci.

Komenský podrobně vypisuje, kde nalezli svá nová útočiště - rozprchli se do Saska, Míšně, Lužic, Foitlandu, pod kníže z Kulmbachu a markrabě bayreuthské, do marku brandenburského i do Hollandu samého, do Polska, kde je velkomocný pán Rafael, hrabě z Lešna své na statky přijímal a v Lešně, Vlodavě i v Baranově dobrotivě chránil. I v jiných městečkách přijímáni byli, v Ostrorogu pod ochranou hraběnky z Ostroroga, a v Skokách pod panem Mikulášem Rájem z Naglovic. Též v Kobylíně pod panem Abrahamem Seniutou. I Toruň, královské v Prusích město, nemálo jich přijalo. Jimž všem osvícené kníže Krištof Radzivil a polské i litevské církve, jako i jiní pobožní štědrostí svou potěšení neodpírali. V Uhřích vzbudil Bůh ducha osvíceného knížete sedmihradského, p. Jiřího Rákocyho, aby panství jeho, hranic moravských blízká, Lednice a Pouchov, vyhnancům z Moravy útočištěm bylo, jako i na panství hraběte Turzýho, hraběte Ilešházyho, pana Révaya, Nádaždií, Nyárií, Viskelety a jiných. Ano také i v Slezsku, ač pod císaře náležejícím, posilnil Bůh ducha Jana Kristiána, knížete Břežského, aby více Boha než člověka báti se odvážil v knížectví svém mnohým vyhnancům i z Čech i z Moravy místa přál.

A pomoci jim bylo třeba, neboť mnozí odcházeli značně ochuzeni, majetek museli prodávat narychlo a pod cenou a lidí, kteří svou vlast opouštěli bylo mnoho. I tak stále ještě tisíce evangelíků v Čechách zůstalo, neboť byla místa, kde se žilo snáze, jmenovitě zmiňuje Komenský knížectví frýdlantské a kraj vsetínský, panství Žerotínů a Valdštejnských. Však také bylo ještě dost tajných evangelíků, kteří opouštěli Čechy, když zhruba o sto let později vznikla na panství hraběte Zinzendorfa osada Ochranov. Odtud se potomci Jednoty bratrské, známí tehdy již jako Moravští bratři, vydávali na své misijní cesty do vzdálených koutů světa.

Je paradoxem, že zatímco moravští misionáři nesli evangelium mezi vzdálené černochy, Indiány, otroky, obyvatele Grónska a další odlehlá místa, jejich původní vlast a kolébka se postupně stala jednou z nejateističtějších zemích světa, kde se ke slavné protestantské historii hlásí nyní již jen asi 0,5% obyvatel. A Morava, která propůjčila bratřím své jméno, podlehla zcela rekatolizačnímu vlivu. Dnes už jen málokdo v Čechách ví, jaké je vlastně jádro protestantského poselství a rozdíl mezi protestantem a katolíkem.

Komenský ve své slavné knize „Labyrint světa a ráj srdce“ popisuje všechnu marnost a prázdnotu světa, které byl svědkem, a pak nalézá „ráj“ - Bůh k němu promlouvá a vysvětluje mu, že mu nabízí vše to, co ve světě marně hledal: pokoj, utěšení, sytost všeho. Komenský mu odevzdává svůj život a k jeho úžasu se před ním otevírá zcela nový svět, kde jednoduše řečeno nalézá vše, po čem vždy toužil a o čem si už ani nemyslel, že to existuje. Křesťané a Bible nazývají tuto zkušenost různými slovy, např. spasení nebo znovuzrození a je jádrem jejich víry a evangelia (dobré zprávy), kterou zvěstují. To nejtěžší je často vysvětlit okolí, že to není jen nějaká představa nebo pocit, ale zcela reálný prožitek a změna, které zcela otřásly našimi životy. V minulých seriálech jsem se pokoušel toto jádro křesťanské víry přiblížit podrobněji a také vysvětlit, jak je historicky možné, že vznikla instituce, která se ohání Kristem, a přesto tuto zkušenost nemá, zatracuje a proklíná a po milionech zabíjela ty, kteří takto uvěřili v Krista (řeč je samozřejmě o katolické církvi). V tomto článku není prostor to vše opakovat, ale byla to právě opravdovost jistoty, že Bůh je živý, že jej znají a brzy se s ním beze všech pochybností setkají, která dala českým pánům sílu čelit pokojně smrti.

Opouštíme České země ve chvíli, kdy ten, kdo chce něčeho dosáhnout, musí mávat tou správnou (katolickou) legitimací a je zcela jedno, co je zač. Doba po Bílé hoře je dobou vypuzení tisíců schopných lidí jen pro jejich přesvědčení, čas podrobení a okradení naší vlasti, devalvace měny a zároveň i příležitost nahrabat si pro každého, kdo má dost ostré lokty a silný žaludek na to jít přes mrtvoly. Samozřejmě, že pokud byla země jako celek zbídačená a mnoho lidí pozabíjeno, okradeno nebo alespoň donuceno zbavit se majetku za zlomek ceny, tak existovala i druhá strana mince, a to skupina lidí, která na tom všem dokázala vydělat. Je to doba zkorumpovaná, bídná a prostředí, ve kterém lze jen těžko očekávat rozkvět a nějaké hodnoty. Nejen že naše země byla svěřena do rukou parchantů bez mozku – to bychom si ještě při troše fantazie dokázali asi představit – ale to vše bylo začátkem třicetileté války, která přinesla do Evropy další bídu, epidemie nemocí a pokles obyvatel o zhruba třicet procent.

Tímto posledním článkem, který zde vycházel v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření