Čeští páni V. - třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken

Tobiáš Štefek vzpomínal na podvečer třetí pražské defenestrace, kdy se konalo v domě patřícímu Albertu Smiřickému shromáždění, kterého se účastnili radikálové ze sjezdu protestantských stavů. 

Někteří z mužů, kteří byli v této akci aktivní, seděli nyní v místnosti s ním a stejně jako on čekali na popravu – Budovec samozřejmě, hrabě Šlik, Valentin Kochan. Oproti tomu mnozí aktéři této zlomové události uvězněni nebyli. Thurn i Václav Vilém z Roupova utekli včas ze země, Oldřich Vchynský zemřel minulého roku.

Skupina jednala o přípravách „demonstrace“ jako o hotové věci, chtěla potrestat místodržící coby rušitelé Majestátu a opírali se o písemnou dohodu mezi stavy podobojí a katolíky z roku 1609, aby ten, kdo by se v budoucnu společného ujednání nedržel, byl vyhozen z okna.

Místodržící věděli, že se účastníci protestantského sjezdu chystají do kanceláře, ale nevěděli, co jim den přinese. Je možné, že očekávali i kapitulaci opozice. 23. května 1618 se dostavila do české kanceláře, ze které byl vyklizen nábytek, aby se tam příchozí vešli, početná skupina zástupců stavů. O plánované defenestraci věděla jen malá část.

Diskuze v české kanceláři začala dotazem, zda místodržící zrazovali radní od účasti na sjezdu. Řečníkem byl Pavel z Říčan. Řeč následně přešla na březnové těžké psaní - namísto odpovědi na žádost, kterou poslali do Vídně po březnovém sjezdu dostaly stavy jen nové varování. Poté padla otázka, zda místodržící k onomu těžkému psaní radili, padá zmínka o pokutách Majestátu a Říčanský čte Memorandum, které připomíná, že stavy chtějí hájit své svobody. Nejvyšší purkrabí (Adam ze Šternberka) s místodržícími si půjčují memorandum, snaží se odložit jednání, atmosféra vře, stavy chtějí odpověď na svou otázku, Thurn a další radikálové dávají najevo, že nechtějí žádné odklady a nakonec ani odpověď, že si to vyšetří sami. Je řeč o újmách, které činili oba místodržící protestantům, padají obvinění, Slavata se hájí, Thurn, Fels a Lobkovic označují Slavatu a Martinice za úhlavní nepřátele podobojí a rušitele Majestátu, se kterými je nejlepší skoncovat. Řeč je znova o těžkém psaní, purkrabí prohlašuje, že pod nátlakem prozrazuje služební tajemství a sděluje, že doslova k výrokům, o kterých je řeč, neradili. Navrhuje dát list znovu přečíst, radikálové odmítají a požadují, aby Pavel z Říčan přečetl již připravený rozsudek nad Slavatou a Martinicem. Z toho je vidět, že akce byla připravená. Martinic se Slavatou a písařem Fabriciem (vyhozen nad plán, protože se pletl do jednání) končí pod okny.

Traduje se, že pod okny bylo smetiště nebo se tam vyhazovaly papíry, což Slavata popírá, s tím, že dopadl na kamení. Podle lékařského vyjádření se nezabili a vážněji nezranili hlavně proto, že dopadli na šikmý sráz, po kterém se kutáleli dál.

Tobiáš Štefek musel chtě nechtě přemýšlet, jaký šok museli místodržící zažít, když pochopili, že je čeká smrt – to, že pád z asi patnáct metrů vysokého okna přežijí, čekat nemohli. Akorát že jejich šok měl krátkého trvání. Zato několikadenní čekání na popravu se vleklo a utíkalo zároveň. Vleklá byla Štefkova úzkost a rychle se krátily poslední hodiny života.

Štefek byl svým způsobem rád, že se vůdci odboje nemuseli pošpinit krví Slavaty a Martinice, defenestrace nepřinesla kýžené ovoce, snad jen urychlila to, že celé stavovské povstání mířilo ke svému neslavnému dramatickému rozuzlení.

Štefkovi se znovu zaleskly v očích slzy a povzdychl si. Kdyby… kdyby věci dopadly jinak a kdyby tu teď neseděl, ale utekl dokud byl čas.

„Nu, milý Pán Bůh mi dopřával po celý život dobrých věcí, ale nyní musím pít kalich utrpení,“ řekl jednomu z lépe naladěných spoluvězňů, který se ho snažil povzbudit. „Jsem si jistý, že to dělá pro mé dobro, abych skrze žalostnou a ohavnou smrt vešel po té úzké cestě do nebeského království. Já jsem si sice nezasloužil, aby mě Bůh poctil spolu s těmito vzácnými lidmi mučednickou korunou, ale když se to tak Bohu líbí, chci mu v tom všem vzdávat věčnou čest i chválu.“

Štefek se tváří tvář smrti nedokázal zbavit smutku a tak, když na něho přišla řada, aby zemřel, musel si opět setřít slzy, než prohlásil: „Můj milý Spasitel zvolal, když pro mne umíral: Otče, ne jak já chci, ale jak ty chceš, děj se vůle tvá! A co tedy já, bídný červ, prach a popel, mám se protivit jeho vůli? Jen to ne. A tak jdu, můj milý Bože, poslušně. Prosím, smiluj se nade mnou, sejmi a shlaď všecky mé hříchy a nepravosti, a nenechej na mě žádnou poskvrnu a nic hodného odsouzení. Očisti mne, Bože, yzopem, a očištěn budu; obmyj mne krví Ježíše Krista, svého milého Syna a budu nad sníh bělejší,“ citoval Štefek.

Kněz, který viděl, jak je Štefek utrápený, přispěchal, aby ho potěšil Božím slovem a Štefek mu na to odpověděl: „Ještě chvíli a Pán setře všecky slzy z mých očí, odejme ode mne pláč a kvílení, bolest i naříkání, a dá mi radost věčnou."

A tak, přestože Štefkovi bylo dost úzko, když stoupal na popravčí pódium, šel na smrt sice z úzkostí, ale nikoliv bez naděje, protože věděl, že patří cele Bohu, se kterým se také vzápětí shledá.

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření