Čeští páni VI. - dvanáct popravených direktorů

„Byl jsem direktor, tak jako mnozí z nás,“ konstatoval Prokop Dvořecký z Olbramovic a rozhlédl se po ostatních mužích, uvězněných na radnici. V duchu počítal či spíše přepočítával shromážděné. 

„Třináct direktorů, kteří budou umírat u orloje dvanácti apoštolů.“

Direktorium byla třicetičlenná prozatímní vláda českých stavů, která vznikla již za vlády Rudolfa II. a byla obnovena dva dny po defenestraci. Na svém 1. zasedání schválilo apologii (defenestrace) a najímání vojska. Morava se (i díky vlivu Karla ze Žerotína) od událostí v Čechách distancovala, zachovala neutralitu a v létě dokonce povolili volný průchod zemí císařské armádě.

(Karel starší ze Žerotína, dlouholetý vůdce moravské stavovské opozice, neodmítal povstání ve všech případech, ale ukazoval, že je potřeba nasadit opravdu vše a poukázal na to, kolik sil a peněz by si věc žádala. Bylo mu jasné, že takové nasazení očekávat nelze, a tak za východisko viděl spíše smír a kompromis. Nesouhlasil s volbou Fridricha Falckého, defenestrace ho pohoršila a vybízel české stavy, aby složily zbraně a jednaly s císařem. Sám přijal nabídku dvora zprostředkovat jednání a snažil se, aby se moravské stavy distancovaly od české porážky. Když v květnu 1619 radikálové pod Thurnovým vedením svrhli zemskou vládu a svěřili správu země třiceti direktorům, ocitl se Žerotín v domácím vězení. Vzhledem ke svým smírným postojům mohl tento horlivý protestant a podporovatel Komenského zůstat v zemi i po roce 1627, ale výsadu nepřijal a odešel do exilu. Občas ale navštěvoval Moravu. Zemřel roku 1636 v Přerově.)

Thurn tedy připravoval tažení na Moravu, po jeho vpádu svrhli radikálové na Moravě v květnu 1619 zemskou vládu a správu země svěřili třiceti direktorům. V červenci 1619 uspořádala nová ústava České království coby konfederaci pěti plně rovnoprávných zemí, jejichž sněmovní zástupci volili společného panovníka. (Konfederace byla zárodkem „spikleneckého spolku proti domu habsburskému“, což bylo jedno z hlavních provinění v r. 1621.) Následně byl 26.8.1619 zvolen českým králem Fridrich Falcký.

Mezi těmi, kdo měli stanout na popravišti, byli ze členů direktoria páni Jáchym Ondřej Šlik a Václav Budovec, rytíři Kašpar Kaplíř Prokop Dvořecký, Fridrich z Bílé, Bohuslav z Michalovic, Jindřich Otta z Losu, měšťané Jan Theodor Sixt, Valentin Kochan, Tobiáš Štefek, Kryštof Kober, Jan Šultys a Maxmilián Hošťálek. Někteří z direktorů měli to štěstí, že stačili zemřít přirozenou smrtí během oněch tří let po defenestraci. Někteří byli pouze uvězněni a kdo včas zareagoval na nepříznivě se vyvíjející politickou situaci, stačil ze země uprchnout.

Prokop Dvořecký si znovu připomenul tu chvíli, kdy se dozvěděl, že bude mezi popravenými.

„Tak císař si myslí, že se nějak obohatí, když si vezme mou hlavu?“ řekl tehdy. „Tak ať si poslouží.“

V první chvíli bylo samozřejmě jednoduché reagovat na daný výnos trochu s nadhledem. Ale ve skutečnosti to byl šok, uvědomit si, že má před sebou již jen poslední dny života. Vždyť jeho role v politických událostech posledních let nebyla příliš významná. Po vynesení rozsudků strávil bezesnou noc, kdy se se celý zpocený usilovně modlil a bojoval se strachem.

Ráno pak pověděl knězi: „Celou noc jsem prožíval horké chvilky, ale díky Bohu, že mě posilnil.“ Pak obrátil oči k nebi a znovu se modlil: „Všemohoucí Bože, tobě jsem odevzdal svou duši, tak ji chraň a mě, svého služebníka posilni, abych nebyl svým nepřátelům pro posměch kvůli strachu ze smrti. Ty jsi vždycky posiloval své svaté mučedníky, a tak věřím, že i mne posilníš.“

Prokop Dvořecký nebyl jediným, kdo o sobě přemýšlel jako o mučedníku a mnozí tak budou o českých (a částečně německých) pánech v dalších letech mluvit. Přesto však tento výraz nebyl zrovna nejpřesnější. Nikdo z mužů, kteří kráčeli 21. června 1621 na popraviště, neumíral pouze pro svou víru, tak jako praví mučedníci prvních století. Umírali za svou politickou angažovanost v boji o náboženskou svobodu a dalo by se říct, že v boji, který nebyl veden zrovna dobře a promyšleně, ať už měli sebe ryzejší pohnutky. Na druhou stranu měl Dvořecký k podobným úvahám tak trochu právo, protože celé Ferdinandovo počínání považovali političtí vůdci té doby za bezostyšný podvod. Rudolf jim dal Majestát, Ferdinand jej potvrdil, ale nemyslel to vážně a svobody Majestátu nedodržel. České stavy pak dělaly, co mohly, aby situaci zvrátily a udržely v zemi náboženskou svobodu.

Co teď asi bude s touto zemí a s tímto národem? kladl nejeden z nich sám sobě otázku. Ale to už se nedozvědí a tuhle starost musí přenechat jiným. Prokop Dvořecký věděl, že je před ním něco zcela jiného – věčnost a namísto nadcházející chvíle, se snažil myslet na to, co ho čeká, až kat dokoná svou práci.

„Děkuji svému Bohu, že mě již k sobě volá,“ pronesl, když ho volali na smrt. „Pro něho jsem žil a pro něho i zemřu. Můj Spasitel zemřel a vstal z mrtvých proto, aby panoval nad mrtvými i živými a já vím, že má duše bude žit a toto mé tělo také jednou vzkřísí a bude podobně jeho oslavenému tělu.“

Na popravišti se ještě obrátil na císařské zástupce a řekl jim: „Povězte císaři, že my teď podstupujeme jeho nespravedlivý soud, ale on zakusí mnohem těžší, ale spravedlivý soud Boží.“

Mezitím si svlékl šaty a knězi podal měšec s jedním uherským zlatým: „Na, tady ti dávám své poslední bohatství. Já to už potřebovat nebudu.“

Pak si stáhl z krku šňůrku se zlatým grošem, na kterém bylo znázorněno Fridrichovo korunování a podal jej jednomu z okolo stojících. Doufal, že se přece jen ještě tahle země dočká dne, kdy se zbaví toho lišáka Ferdinanda a pronesl: „Zapřísahám tě, abys ten groš dal jednou našemu milému králi Fridrichovi, až zase dosedne na svůj trůn a řekl mu, že jsem jej z lásky k němu nosil na krku až do své smrti. Teď ale pro Boží slávu i pro něho rád prolévám svou krev a umírám.“

Tím se Prokop Dvořecký vypořádal s tímto světem. S povzdechem si klekl a odevzdal svého ducha Bohu.

Prokop Dvořecký se už nedozvěděl, že toho dne zemřelo u orloje dvanácti apoštolů dvanáct direktorů. Jan Theodor Sixt byl omilostněn přímo na popravišti. Byla to dramatická vložka, která v polovině poprav zvýšila napětí v celém tom krvavého představení. Jak asi bylo Sixtovi, když se spolu s ostatními připravoval na smrt a věděl, že zemřeli, zatímco on dostal milost? Tu mu vyjednal kanovník Platejs, syn jeho sestry. Sixt odešel do exilu, kde po události, která pro něho byla něco jako osobním zmrtvýchvstání, žil až do roku 1653.

Václav Maštěrovský, který měl být popraven krátce po omilostněném Sixtovi, každopádně na chvíli díky této dramatické vložce nabyl naděje. Vždyť byl blízkým přítelem Platejse a Sixt byl jeho strýc. A tak na okamžik doufal, že by mohl dostat milost jako on. Kněz ho však napomínal, že omilostnění Sixta je jen ďábelská léčka, na kterou se nemá upínat, ale ať se raději chystá na smrt. Přesto si Maštěrovský nemohl pomoci a když vstoupil na popraviště, s nadějí se rozhlížel, zda i k němu nemíří nějaký posel dobrých zpráv. Dokonce nakláněl ucho k mládenci, který mu ovšem chtěl jen pomoci svléknout plášť. Až pak pochopil, že pro něho žádná naděje není a začal zpívat jakousi zbožnou píseň, modlit se a svěřovat svou duši Bohu. Jedním z důvodů toho, že se onen den připojil k popraveným, bylo zřejmě i to, že se bojovně vzpíral jezuitům, kteří se pokoušeli ho přesvědčovat. Další dramatické omilostnění se již na popravišti nekonalo.

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření