Čeští páni XII. - Rudá Bílá hora

8. listopadu 1620 u letohrádku Hvězda na Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední praporec - moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže (úvod písně Karla Kryla). 

Bílá hora - Poslední Moravan

Dodejme jen, že se jednalo o Jindřicha Šlika z Holíče a Pasounu. Od později popraveného Jáchyma Ondřeje Šlika se dalo očekávat spíše řečnění, než angažovanost ve vojenském střetu.

Bitva na Bílé hoře nebyla jediným vojenským konfliktem, který se odehrál v době po defenestraci, ale byla konfliktem konečným a jakousi tečkou za českým stavovským povstáním. Popis toho, kdo, co, jak a s kým bojoval, by byl poměrně zmatený a kdo o to stojí, nalezne jej snadno jinde. Řekněme jen, že boj, který rozhodl o osudu českého národa a mužů, jejichž skon sledujeme, byl tak krátký, že než se stačili někteří rozkoukat, bylo po všem. Velkou roli sehrála malá motivace špatně placeného vojska. Král Fridrich Falcký obědval v době vrcholícího konfliktu na pražském hradě s anglickými vyslanci a než se dozvěděl o průběhu konfliktu a sedl na koně s výpomocí 500 mužů, spatřil již jen nešťastný útěk svého vojska a vrátil se zpět na Hrad. Vyslanci následně požádali o 24 hodinové příměří, ale bavorský vévoda Maxmilián (zmocněnec vítězného Ferdinanda Štýrského) poslal z Bílé hory odpověď, že se má král do rána rozmyslet, zda se vzdává práv na Království české. Již následujícího dopoledne opustil král s rodinou a vysokými úředníky město.

Hrad a Malá Strana kapitulovaly, zatímco staroměstští si kladli podmínky: zemské svobody a nekatolické vyznání. Maxmilián je odmítl. Již ve středu se obě města vzdala vítězi na milost bez podmínek. Žoldnéři vítězné armády plenili město, Maxmilián Bavorský prý odvážel posléze (17.11.) kořist, zejména cennosti a šperky, na 1 500 - 2 000 vozech.

Již 12.11.1620 přišlo pod vedením Viléma z Lobkovic na Hrad shromáždění stavovské obce s prosbou o milost a s uznáním Ferdinanda coby jediného krále. Maxmilián požadoval, aby se odřekli konfederací s ostatními stavy (moravskými, rakouskými, uherskými atd.) a oni mu odevzdali následujícího dne veškeré smlouvy, aniž by se svých partnerů zeptali na stanovisko. Shromáždění všech tří stavů pak týden po bitvě, v neděli 15.11.1620 v kleče odpřisáhlo, že přijímají a uznávají Ferdinanda.

Po Praze pak v  druhé polovině listopadu kapitulovala postupně města, císařskému komisaři odevzdala klíče od bran, dostala písemný pardon a byla přinucena k zaplacení válečné dávky.

Zástupcem Maxmiliána se po jeho odchodu stal kníže Karel z Lichtenštejna, který dostal 1.12.1620 rozkaz pohlídat přední strůjce povstání a dát zatknout ty, kdo by se chystali do zahraničí. Seznam hlavních provinilců pak byl na základě císařovy žádosti poslán do Vídně 8.1.1621.

Fridrich Falcký se po svém útěku uchýlil do Vratislavi, kde svolal slezský sněm a předložil plán, jak dobýt zpět to, co ztratil. Sněm povolil berní a půjčky, které měly vynést dva miliony tolarů. České stavy požádal o shromáždění armády na Hradecko, i když tento příkaz byl brán spíš jen jako gesto. Nicméně pod dojmem dalšího vývoje situace nakonec Fridrich Falcký od dalšího jednání upustil, v lednu 1621 slíbil, že se již nebude hlásit k České koruně a emigroval do Haagu. Jelikož jej však dal císař do říšské klatby a zbavil ho kurfiřtství a práva na dědičnou Falc (obojí dostal Maxmilián Bavorský), ponechal si alespoň titul českého krále až do smrti.

Mezitím pokračovalo stíhání provinilců. Mnozí se uchýlili do emigrace, někteří zůstali, jelikož netušili, že jim půjde o život a snažili se uhájit svůj rodinný majetek. Dne 20.2.1621 se páni a rytíři dostavili na základě výzvy na Hrad, zatímco měšťané se sešli na radnicích, aby si poslechli nový císařský dekret. Odtud již putovali do vězení.

Císařská listina stíhala 90 mužů, z nichž 61 jich měli uvěznit. Většina z nich se dostavila určený den tam, kam měla a ti, kteří chyběli, se nijak zvlášť neskrývali a byli záhy zatčeni také. Jen Jáchym Ondřej Šlik se skrýval, než jej špehové vypátrali a snažil se žádat Lichtenštejna o pomoc.

Ze samotných výslechů, které probíhaly v průběhu dubna, se nedochovalo mnoho. Zatímco Šlik (toho přivezli až 17.5.1621) prosil o milost, odprošoval a udával prý ostatní spoluvězně, jiní se zdráhali vypovídat a starý Jindřich Otta z Losu vše logicky zdůvodňoval nikoliv jako vzpouru proti císaři ale obranu privilegií království. Hned po výslechu Šlika odjel do Vídně posel s návrhem 17 rozsudků. Císař však nebyl zcela spokojen a požadoval další výslechy důležitých aktérů, a to i s použitím mučidel. Jako druhý měl být 7.6. na mučidlech vyslýchán Martin Fruwein, jehož mrtvé tělo však skončilo v hradním příkopě. Údajně spáchal sebevraždu, někteří o tom však pochybovali. Jeho tělo bylo následně rozčtvrceno a jeho hlava přibita na Koňském trhu.

Císařským radům dělalo starosti, jak rozlišit míru trestu, jelikož rebelií se provinili téměř všichni evangeličtí stavové. Na první kategorii byla uvalena erární renta. Další, kteří vykonávali úřad za časů povstání nebo udělali nějakou službu pro povstaleckou vládu, potrestali zbavením úřadu a konfiskací všech statků. Někteří byli několik let uvězněni, tři muži byli den po popravách vymrskáni z města, Mikuláš Diviš byl na dvě hodiny přibitý za jazyk k šibenici za to, že vítal Fridricha Falckého a loučil se s ním. Jen 27 odsouzených stihl trest nejvyšší. Rozsudků bylo celkem podepsáno 51. Některé rozsudky padly „in memoriam“ – jednalo se jak o emigranty tak o ty, kteří již zemřeli – jejich majetek byl zabaven.

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření