Čeští páni X. - Tři oběšenci

Radní Jan Kutnauer byl nejmladším z popravených, ještě mu nebylo ani čtyřicet. Sotva mohl tušit, že jednou vejde do dějin jako jeden z českých pánů a málokdo bude tušit, že ne každý z popravených sešel ze světa mečem. 

Ve skutečnosti byli tři z mužů oběšeni a ještě navíc k tomu na dvou šibenicích, které stály každá na jiném místě. Jedno z popravčích míst byl ve skutečnosti jen trám, vystrčený z okna Staroměstské radnice. Tam dokonal Jan Kutnauer svou životní pouť.

Byl jedním z těch, kteří čelili smrti s udatnou myslí a když se s ním jezuité pokoušeli mluvit, skočil jim do řeči: „Pánové, nechte nás být. My se smrti nebojíme, protože máme dostatečnou útěchu a nic jiného nepotřebujeme.“

Jezuité však pokračovali ve svém proslovu a Kutnauer je znovu upozornil: „Nikdo vás tu neposlouchá. Mlčte. Zbytečně si přiděláváte práci a obtěžujete nás.“

Jezuité na sebe pohlédli a pokrčili rameny: „Jsou tvrdí jako skály, nejde s nimi pohnout.“

„Máte pravdu,“ přitakal Kutnauer. „Stojíme na tvrdé skále, na Kristu a jsme na něm pevně ukotveni.“

Většinu noci strávil odsouzený radní společně s ostatními tak, že se modlili, zpívali Bohu a povzbuzovali se navzájem. Kutnauer se obzvlášť modlil, aby Bůh ukázal nějaké znamení, že stojí při nich, tak aby to viděli i jejich nepřátelé. Kněz Vrbenský se mu snažil podobné přání rozmlouvat a považoval za dostatečné to, jak statečně se daří mužům čelit smrti a jaký v tom mají pokoj. Přesto se však ráno ke Kutnauerovu potěšení ukázala při východu slunce velmi pěkná duha, ačkoliv dva dny předtím nepršelo a žádný déšť se ani nechystal. Odsouzence to potěšilo a i kněz Vrbenský s nimi poklekl a chválil Boha. Kutnauer tomu přičítal obzvlášť velký význam a spokojeně pravil: „Vidíte, bratři, Bůh se k nám přiznává a ukazuje nám cestu k nebi! Vždyť věříme, že dnes půjdeme přímou cestou do nebe skrze Krista, který je ta cesta, pravda a život.“

Pak se podíval na své druhy a dodal: „Mrzí mě, že moje krev dnes nebude smíchána s tou vaší, abychom byli společně obětováni Bohu jako jedna oběť. Ale mám být oběšen z rathauzu a ani nevím přesně jak, ale nedbám na to.“

Když už se blížil jeho čas, objal se s přáteli, obzvlášť s těmi, kteří měli dál zůstat uvěznění a které nečekala jako jeho smrt. Ač se s ním loučili v slzách, Kutnauerovo oko zůstalo suché a statečně jim sdělil: „Neplačte, bratři a počínejte si mužně. I když jdu před vámi, čas uteče jako voda a brzy se setkáme v nebeské slávě.“

S pobrukováním pobožné písně se pak vydal vstříc katu a z žebříku, který byl přistaven k připravenému břevnu ještě hlasitě zavolal, aby ho slyšelo co nejvíce přihlížejících: „Nikoho jsem nezradil, nikoho jsem nezabil. Nedopustil jsem se ničeho hodného této smrti, ale umírám proto, že jsem věrně sloužil vlasti a Božímu evangeliu. Bože, odpusť mým nepřátelům, vždyť nevědí, co činí. A ty, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, tobě odevzdávám svou duši.“

Nato jej kat strčil dolů ze žebříku.

Simeon Sušický byl Kutnauerův otčím. Nicméně byli téměř vrstevníci. I on měl podobně odmítavý postoj vůči jezuitům a když je viděl přicházet oknem, prohodil: „Slétají se sem černí ptáci, ale z téhle mršiny se nenají, odletí hladoví. Tady nic neuloví, protože Bůh si nás, kteří jsme jeho, uchová a nenechá zemdlít naši víru. Vždyť slíbil, že nás bude střežit jako zřítelnici svého oka.“

Sušický si trochu dělal starosti s tím, že má být oběšen a v Bibli je přitom psáno, že každý, kdo visí na dřevě, je zlořečený. Ale kněz Vrbenský se mu snažil co nejlépe objasnit, že toto zlořečenství se týkalo především Krista, který na sebe vzal všechno zlé namísto nás a on se tedy může upokojit.

Ráno ohlašoval popravy výstřel z děla a on poznamenal: „Tak to je znamení naší smrti. Nuže, připravme se. My máme naději, že to vše zmužile zvládneme, ale naše nepřátele čeká, pokud nebudou činit pokání, smrt věčná.“

Představa pekla byla pro Sušického evidentně děsivější než vlastní poprava a byl si jist, že on s tímhle místem odsouzení nebude mít nic společného. A tak se modlil a zpíval Bohu, který jej měl již brzy přijmout k sobě.

Byl oběšen vedle svého nevlastního syna a jak se tak jejich mrtvoly houpaly vedle sebe, téměř se dotýkaly ústy, jako by se líbaly.

Kdosi v davu se zasmál: „Byli to tak strašní rebelové, že ani po smrti si nedají pokoj a musí se spolu spolčovat a kout pikle.“

Nathanael Vodňanský, další odpůrce jezuitů, se obořil na nepříjemné, nezvané hosty: „Mělo by vám stačit, že si pod záminkou vzpoury berete naše životy. Ale vy nemáte dost, chcete ukořistit i naše duše? Jen si zítra užijte to, že se budete dívat na naši smrt, ale jinak nám dejte pokoj.“

Namísto jezuitům Vodňanský raději věnoval svůj čas návštěvě příjemnější, svému již dospělému, ženatému synovi. Když skončil tento poslední návštěvní čas, Jan Vodňanský se s ním s pláčem loučil: „Otče, tak rád bych s vámi ještě zůstal, ba s vámi i zemřel, ale nejde to, a tak ať je s vámi Bůh a dá vám pomoc a milost, abyste to vše dobře zvládl. Hlavně se, prosím, nenechte zviklat ve své víře, pokud by vám nabízeli život za to, že se stanete katolíkem.“ A pak svého otce pevně objal a rozplakal se.

Nathanael Vodňanský neplakal a namísto toho syna napomenul: „Nekormuť mě svým pláčem, synu. Vždyť já se smrti nebojím a s Boží pomocí na ni jdu s čistým svědomím. Je sice od tebe hezké to, co říkáš, ale nevím, co tě to vůbec napadlo. Já že bych se vzdal své víry? Raději napomínám tebe, abys kráčel v mých stopách a dbal na to, aby si ze mne vzali příklad i další z tvých bratrů, sester a dětí. Pamatuj si, co vše jsem tě učil, choď stále s Bohem a pozdravuj ode mne svou nemocnou ženu a vzkaž jí, že ji i děti poroučím Bohu.“

Druhý den byl Vodňanský trochu překvapen, že na rozdíl od svých dvou druhů bude oběšen na zvláštní šibenici, připravené uprostřed náměstí jen a jen pro něho. Nespokojeně se podíval na své již mrtvé přátele a poznamenal: „Moji drazí, je mi líto, že nemohu být tam, kde vy a táhnou mě ještě na potupnější místo.“

Kněz ho ale povzbudil: „Čím větší potupa pro Krista, tím větší sláva s Kristem." To Vodňanského trochu utišilo a s tichou modlitbou se nechal odvést na místo svého skonu.

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření