Evoluce nebo stvoření VIII. Radiokarbonová metoda

V novinách nebo v televizi se občas vyskytují zprávy, že archeologové našli nějaký artefakt, u kterého bylo na základě radiokarbonové metody zjištěno stáří například 7853 let. Možná tuto metodu znáte pod lidovým označení uhlíková.

Uhlíková metoda je založená na měření poločasu rozpadu radioaktivního uhlíku 14C. Tento uhlík vzniká z dusíku 14N v atmosféře, která je bombardovaná rychle letícími částicemi z vesmíru. Dusík je ve vzduchu, který dýcháme, zastoupen nejvíce, asi ze 78 procent. Pokud do atomu dusíku narazí neutron, tak vznikne 1 atom radioaktivního uhlíku a 1 atom vodíku. Po sloučení radioaktivního uhlíku s kyslíkem se vytvoří radioaktivní molekula oxidu uhličitého, která se následně ukládá v živých organismech. Pokud daný živočich nebo rostlina odumře, tak se již žádný radioaktivní uhlík neukládá, ale začne se rozpadat.

S jistou přesností pak můžeme určit stáří uhynulého organismu na základě měření poločasu rozpadu radioaktivního uhlíku, které je přibližně 5730 let. Z uvedené metody je tedy patrné, že je použitelná pouze pro měření stáří uhynulých organismů. Také tato metoda trpí celou řadou chyb. Vzhledem k velice nízké koncentraci radioaktivního oxidu uhličitého v atmosféře se dá přesně měřit stáří pouze do 10 poločasů rozpadu, což je přibližně 50-60 000 let. Pokud tedy někde píšou nebo tvrdí, že touto metodou změřili stáří miliony let, tak je to naprostý nesmysl. Naopak, pokud se v nějakém organickém materiálu nachází měřitelné množství 14C, tak si můžeme být jistí, že je maximálně 60 000 let starý.

Předpokladem této metody také je, že koncentrace radioaktivního oxidu uhličitého byla před několika tisíci lety stejná. Vědecky však bylo změřeno, že za posledních 150 let (kdy existují záznamy) výrazně poklesla síla magnetického pole. Velikost magnetického pole přímo souvisí s tvorbou radioaktivního uhlíku. Čím je magnetické pole silnější, tím méně radioaktivního uhlíku vzniká. Pokud by tedy před 5000 lety byla velmi nízká koncentrace radioaktivního oxidu uhličitého v atmosféře (a to byla, protože bylo silnější magnetické pole), tak bychom u živočicha, který umřel před 5000 lety, usuzovali, že je starý třeba 50 000 let. Tato metoda je tedy pro určování stáří opět dosti nevhodná, jelikož nevíme, jaká byla koncentrace radioaktivního oxidu uhličitého v atmosféře. Opět se neobejdeme bez stroje času, pro cestování do minulosti. Ten však zatím nikdo nevynalezl.

 Tento článek je součástí seriálu "Evoluce nebo stvoření" vycházejícího na tomto blogu v tomto pořadí: 1. Nepravděpodobná pravděpodobnost 2. Vesmír - mimozemský život ve vesmíru 3. Jedinečná planeta Země 4. Temná hmota a energie, multivesmír, 5. Stáří našeho vesmíru, shrnutí, 6. Stáří planety Země, 7. Datace založená na poločasu rozpadu, 8. Radiokarbonová metoda, 9. Vznik uhelných slojí, 10. Jiné datační metody, shrnutí, 11. Evoluce – Darwinova teorie, 12. Darwinovy pěnkavy, 13. DNA a výroba bílkovin, 14. "Jednoduchá" buněčná struktura, 15. Buněčný bičík a neredukovatelná složitost, 16. Přechodové články a "vyhynulí" živočichové, 17. Dinosauři a stáří geologických vrstev, 18. Předchůdci člověka, 19. Podobnost člověka a šimpanze, 20. Mitochondriální Eva, 21. Použil si Bůh evoluci?

Další seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Čeští páni