Křesťanství a víra XIII. - "Divoký" rozvod státu a církve

Možná vám již někdy přišel e-mail, ve kterém se psalo, že Bůh opustil USA, protože oni opustili jeho a dokonce chtějí odstranit nápis "věříme v Boha" z dolarových bankovek. Bez historických znalostí, se může zdát, že tomu tak je.

Hlavním důvodem však je, že v USA probíhá proces sekularizace (oddělení státu od náboženství), který již v Evropě proběhl, nebo je již v pokročilé fázi.

Do příchodu reformace bylo zcela běžné, že náboženství a státní moc byly propletené. Státy měly ideálně jen jedno náboženství, které se odráželo i v běžných zákonech, panovník byl korunovaný církví apod. V 16. století ale dosáhla reformace takových rozměrů, že už nebylo možné každého, kdo se chtěl oddělit od katolicismu zlikvidovat. Protestantismus byl navíc pro mnohá knížectví a městské státy prostředkem, jak se distancovat od Říma. A tak postupně docházelo k vytváření protestantských území nebo k toleranci protestantů v katolických zemích. To vše byl určitý mezistupeň k důkladnějšímu vypořádání se s náboženskou problematikou.

Velká francouzská revoluce: První významné kroky byly v tomto směru učiněny ve Francii po Velké francouzské revoluci, r. 1789 (dále jen VFR). Hlavním průlomem bylo sepsání 10. článku Deklarace práv člověka a občana, přijatého 26. 8. 1789, který říkal, že „nikdo nesmí být obtěžován pro své názory, ani náboženské.“ K jedinému porušení této zásady došlo pak za 2. sv. války při jednání vůči židům. V dubnu 1790 pak Francie odmítla uznat katolictví jako státní náboženství. Posléze bylo r. 1791 přiznáno protestantům a následně i židům plné občanství. Církev přišla ve Francii o svůj majetek a duchovní se stali úředníky, placenými státem. Ústavodárné shromáždění zasáhlo i do organizační struktury církve. Dohled státu nad církví vyjadřovala civilní ústava duchovenstva (1790). Brzy po VFR byly zavedeny i občanské matriky, což církvi opět ubralo na důležité společenské funkci. Nařízení z února 1790 také nakazovalo rozpuštění řeholních kongregací, které státu připadaly neužitečné. Některé kroky zabraly více času - např. židé byli coby náboženské společenství uznáni až r. 1805. Napoleonské války pak šířily do Evropy i francouzské postoje vůči náboženství.

Sekularizace: Nastala doba sekularizace, tj. zesvětštění nebo odnáboženštění společnosti. Nůžky mezi náboženstvím a státem se začaly doširoka rozevírat, ale byl to opravdu pozvolný proces. Prvním bodem, ke kterému došlo, bylo většinou zrušení náboženské diskriminace. Před touto fází měli plná občanská práva jen lidé, hlásící se ke státnímu vyznání a odpadlíci byli pronásledováni. Tolerantních míst bylo málo (Anglie, Spojené provincie nizozemské, Prusko), ale ani tam se nejednalo o přiznání plných práv jiným vyznáním. V Anglii se katolíkům a židům dostalo práv okolo r. 1830, i když ještě několik desetiletí trvalo, než se mohli dostat např. do parlamentu či na nejznámější univerzity. Ve Francii Bonaparte uznal kromě katolictví i reformované a luteránské vyznání a následně židovství. V roce 1814 bylo sice katolictví opět označeno za státní náboženství, ale r. 1830 bylo tohoto titulu zbaveno. V Belgii proběhly tyto změny také okolo r. 1830, dále na východ to bylo později. V Německu revolucí r. 1848, v Prusku r. 1850, v Rakousku r. 1867 (protestantský patent vyšel již r. 1861, je myšlena ústavní reforma), v severských zemích mezi lety 1840 -1860. Na jihu a východě kontinentu přišly změny ještě pomaleji.

Bylo potřeba se vypořádat se řadou praktických problémů. Státy se především musely rozhodnout, jak se k otázce náboženství vůbec postavit. Stát buď rozšířil výhody jedné církve i na další, choval se neutrálně nebo zrušil všechny vazby mezi státem a církví.

Dalším problémem bylo financování církví, které často žily z výnosů ze svého majetku a z desátků. Pokud byl majetek církvi zabaven a desátky zrušeny, bylo potřeba najít jiný způsob financování církve. Takže kořeny problematického financování církví sahají historicky poměrně hluboko.

Církve také usilovaly o svou nezávislost ve volbě svých autorit. Ve středověku měli katoličtí vládci běžně právo navrhovat představitele církve, protestantští panovníci byli hlavou církví a měli stejnou výsadu a snaha církví získat zpět tuto pravomoc se setkávala s nevolí. Ještě v roce 1903 využilo Rakousko práva vznést námitku proti volbě papeže. Až narůstající proces sekularizace přinesl církvím v této oblasti opět svobodu.

Církve byly postupně vytlačovány z řízení společnosti a hledaly nové možnosti uplatnění. Docházelo např. k budování církevních škol, které konkurovaly vznikajícím státním školám, stavěly se církevní nemocnice a pečovatelské instituce, začal vycházet církevní tisk a vznikala různá zařízení pro mládež.

Pak zde byla také otázka morálky. Do určité doby ovlivňovala církev zákony nejen v této oblasti, ale jak se stát osamostatnil od vlivu církve, došlo např. brzy po VFR k zavedení rozvodů a poprvé se tak legalizovalo chování, které bylo v rozporu s katolickou církví. Církve se proto snažily neztratit svůj vliv na vládu, která jediná mohla vydávat závazná nařízení. Nicméně oblast rodinná a sexuální se stala zdrojem napětí mezi církvemi a státem, ať už se jednalo o otázku sňatků, smíšených manželství, rozvodů, antikoncepce, potratů, homosexuality apod. Celkově církve odmítly brát náboženství jen jako osobní záležitost a vyjadřovaly se i nadále k životu společnosti.

Pluralita náboženství s sebou přinesla mnoho nových otázek – bylo potřeba vyřešit matriky, sňatky nebo pohřebiště, které byly do té doby spojeny s jedinou uznávanou církví. Samozřejmě nejvíce protestovala proti změnám katolická církev, která spíše ztrácela své výhody. Papežové hřímali proti Deklaraci práv člověka a občana nebo proti svobodě tisku. Protestantské církve spíše získaly svobodu, kterou dříve neměly, a proto byly zdrženlivější ve vyjadřování se k bodům, které by jim byly proti mysli.

Papežství a ztráta vládní moci: Je potřeba si také uvědomit, že tento proces započal v době, kdy ještě existoval církevní stát – papež byl panovníkem nad určitým územím. Až do r. 1803 měla své državy i říšská duchovní knížata, poté měl papež v tomto směru ojedinělé postavení. Jeho území se nicméně v průběhu let zmenšovalo. R. 1791 odhlasovali obyvatelé Avignonu, že chtějí být připojeni k Francii, 1797 bylo jeho území zmenšeno smlouvou z Tolentina a r. 1809 připojil Napoleon Řím k francouzskému departmentu v Itálii. Kromě Avignonu mu pak bylo sice území navráceno, ale jeho nadvláda se nadále střetávala s touhou vlastenců sjednotit Itálii. Papežovo území bylo navíc považováno za nejhůře spravovanou část Itálie. Nevoli budily také hrdelní tresty – církevní vláda popravovala ty, jejichž zločinem bylo jen přílišné vlastenectví. Papež se musel obracet o pomoc k jiným státům, které ji zvažovaly spíše na základě politické situace. Tato pomoc však nebyla trvalá a roku 1870 dobyl italský král Řím a učinil tak konec světskému panování papeže, ten odmítal jednání a stal se dobrovolným vězněm ve svém paláci. Situaci s konečnou platností vyřešily až lateránské dohody r. 1929, které uzavřel fašistický diktátor Benito Mussolini s katolickou církví. Podobnou dohodu uzavřel s katolickou církví i Adolf Hitler v roce 1933. Mimochodem Adolf Hitler i Benito Mussolini (oba katolíci) nebyli nikdy katolickou církví exkomunikováni a podle učení této církve teď odpočívají někde v očistci a jednou se dostanou do nebe (podle nich). Očistec je však naprosto nebiblické učení a je vysoce nepravděpodobné, že by tito dva v nebi byli - viz předchozí články na tomto blogu. 

Odluka státu a církve: Evropské státy tedy prošly dlouhým procesem, ve kterém nejprve zrušily náboženskou diskriminaci, a postupně došlo k situaci, že více vyznání bylo běžným standardem. To, co dříve zajišťovala církev, přecházelo do rukou světské moci.

Státy postupně přešly od oddělení k neutralitě a ke stažení z náboženské oblasti. V nekonfesním státě měly být odkazy náboženské povahy vytlačeny z veřejného prostoru. Jednalo se např. o symboly – o zrušení veřejných modliteb, které ve Francii do r. 1884 zahajovaly zasedání parlamentu. Bylo omezeno vyzvánění zvonů a procesí musela žádat o povolení.

Měnil se kalendář, do kterého byly zavedeny státní svátky. Stát se střetával s církví také v oblasti školství, které bylo laicizováno. Někde se rozdělilo na školství státní a církevní, ve Francii byly teologické fakulty dokonce zrušeny a r. 1904 tam bylo příslušníkům církví zakázáno učit.

Konečnou fází byla odluka. Ve Francii podle ustanovení r. 1905 stát nezná, nepodporuje a nefinancuje žádné vyznání. Menšiny, jako protestanti či židé, mívaly z uznávaných církví obavu a tyto změny vítaly. Ze začátku byla odluka chápána jako ignorování náboženství, ale stát přece jen musí z různých důvodů s církvemi nějak jednat.

Tyto změny samozřejmě probíhaly v Evropě odlišným tempem, ale v dnešní době je již stav v evropských zemích dost podobný. (Dalo by se říct, že v USA probíhá tento proces se značným zpožděním oproti Evropě. Např. v šedesátých letech byly ukončeny organizované modlitby ve školách, nyní dochází k odstraněním nápisů o víře v Boha z bankovek.)

Katolictví a státní moc: Samozřejmě katolická církev, která tímto procesem ztrácela svou moc, vnímala sekularizaci jako chybu, ještě r. 1925 uvalili francouzští biskupové na ideu laického státu klatbu.

Závěr k sekularizaci: O procesu sekularizace by se toho dalo říct mnoho, ale je podstatné si uvědomit to, že potřebu mít zde životní prostor pro vícero vyznání přinesla právě reformace. Je proto paradoxní, když si právě křesťané stěžují na to, že je dnešní společnost tak bezbožná či náboženství prostá. Podíváme-li se například na zápisky jednání z Kalvínovy Ženevy, uvidíme tam velký nezájem o náboženství, obrovské neznalosti i uvolněný, nemorální život. Ona náboženskost té doby byla do velké míry jen vnější formalitou. Každá mince má dvě strany a sekularizace přinesla třeba zákony, které jsou křesťanům „proti srsti“, ale byla to právě snaha oddělit náboženství a stát, která přinesla i velkou výhodu – ukončila či omezila zásahy států do chodu církví a zrovnoprávnila protestanství.

Mělo by se zdůraznit, že proces, který dal vašemu homosexuálnímu sousedovi právo na to, aby uzavřel registrované partnerství se svým druhem, je tentýž proces, kvůli kterému dnes reformovaní křesťané nestojí před volbou, jaké čelili protestanti třeba v 17. století: buď půjdete ihned na katolickou mši, nebo na šibenici.

V tomto článku byla jako zdroj informací použita kniha: Rémond, René – Náboženství a společnost v Evropě, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2003

Tento článek je součástí seriálu "Křesťanství a víra" vycházejícího na tomto blogu v tomto pořadí: 1. Existuje Bůh? 2. Kdo je Bůh? 3. Proč je na světě tolik zla? 4. Proč číst Bibli? 5. Je křesťanství jedinečné náboženství? 6. Po fyzické smrti – nebe nebo peklo? 7. Jak se můžete stát křesťanem? Evangelium 8. Má smysl v 21. století chodit do církve? 9. Kdo je a kdo není křesťan? 10. Křesťané na ledu 11. Historie "církve" a křesťanství 12. Reformace církve 13. "Divoký" rozvod státu a církve 14. Jak jsem se stal křesťanem?

Další seriály na tomto blogu:

Evoluce nebo stvoření

Čeští páni