Křesťanství - náboženství nebo opravdová víra?

Každý již někdy slyšel o křesťanech a o křesťanství. V naší společnosti je však obraz toho, co křesťanství představuje, silně zdeformován. Křesťanství ve své podstatě není náboženství, ale je to osobní víra a osobní zkušenost. 

Po zmrtvýchvstání Ježíše Krista (kolem roku 30 n.l.) vznikla v Jeruzalémě původní křesťanská církev, která stála plně na Ježíšově učení. V Bibli se o ní píše především v knize Skutků. Základem tohoto učení bylo: 1) Pokání z předchozího špatného života. 2) Víra v Ježíše jako Spasitele – člověk je spasen vírou, nikoliv skutky. 3) Ihned po uvěření je člověk pokřtěn vodou a Duchem svatým. Členové prvotní (originálního) církve měli od Ježíše za úkol hlásat evangelium a uzdravovat na znamení toho, že skutečný Bůh je na jejich straně. Nestavěli si chrámy, nevytvářeli si modly, nenosili křížky na krku, ani neměli placené kněží. V knize Skutků je tak uvedeno, jak by měl skutečný život křesťana (následovníka Ježíše Krista) vypadat.

Za vlády římského císaře Konstantina I. (274 – 337 n.l.) ustalo občasné pronásledování církve a během 4. století došlo nejprve k toleranci a zestátnění křesťanství a posléze k „zákazu“ pohanských kultů které ale byly ve skutečnosti spíše smíchány s nově vznikajícím náboženstvím, které se značně vzdálilo od prvotního křesťanství. Jednalo se o směs křesťanských myšlenek, římského práva a  pohanství, a to vše začala zaštiťovat vytvořená Katolická církev. (V roce 1054 se tato církev rozpadla na západní Římskokatolickou a východní pravoslavnou církev.) Začaly se stavět chrámy, ve kterých byli placení kněží a začala vznikat i církevní hierarchie (papež, arcibiskupové, biskupové, kněží, mniši a jeptišky). Každý byl v dětství pokřtěn a každý tak musel být "křesťan". Každý se také musel finančně podílet na provozu církve, ať chtěl nebo nechtěl. Původní křesťanství bylo naprosto zdeformováno novými dogmaty. Bibli vykládá jenom kněz, ostatní jsou laici. Kněz musí žít v celibátu. Kázání je v nesrozumitelné latině. Spasení je možné pouze skutky a penězi skrze Katolickou církev (to platí dodnes). Do křesťanského náboženství se dostala celá řada okultních a pohanských praktik – uctívání mrtvých, obrazů, soch, ostatků mrtvých. Katolickým svátkem byla ustanovena neděle (den boha slunce), kdy se koná mše. Mimochodem Vánoce jsou původně také pohanský svátek.   

Kromě této zpřevrácené církve existovaly v Evropě a v Malé Asii drobné křesťanské církve, které si více či méně zachovávaly původní učení Ježíše Krista. Historické písemné záznamy jsou však poměrně skromné a existují většinou jenom v případě, kdy věřící byli oficiální Katolickou církví pronásledováni nebo vyvražděni.

31. října 1517 zveřejnil Martin Luther svých 95 tezí. Ať už je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu či nikoliv, vytýkal v nich především prodej odpustků a pokoušel se tak o reformaci Katolické církve. Později z Bible také vyčetl, že člověk není spasen svými skutky, ale svou vírou. Z Katolické církve byl však exkomunikován. Naštěstí měl světskou podporu v podobě saského kurfiřta Fridricha Moudrého. Nebyl tedy na rozdíl od jiných upálen, ale založil novou reformovanou Luteránskou církev. V této církvi není papež, jeptišky ani mniši. Církev se navrátila k původnímu učení o spasení vírou. Tato církev však zaštiťovala nové statní náboženství. Opět povinné pro všechny. Děti jsou křtěny. Staví se chrámy. Kněží jsou placeni. Došlo tedy k plné reformaci a návratu k původní církvi, kterou vytvořil Ježíš Kristus? Odpověď je: NE. Reformace však započala. Křesťané vzešlí z reformace jsou označováni jako protestanti. Toto škatulkování je poměrně zavádějící, jelikož mezi protestanty jsou veliké rozdíly.

Brzy si někteří věřící, kteří vzešli z reformace, uvědomili, že pokud je někdo spasen vírou, tak se pro to musí vědomě rozhodnout. Nemůže být tedy pokřtěn jako dítě, ale křest je biblická záležitost po tom, když se člověk vědomě rozhodne přijmout Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele. Vznikla tak Baptistická církev, kde jsou lidé pokřtěni po svém uvěření. Baptisté byli za toto učení pronásledováni i ze strany protestantů. Oblíbeným způsobem popravy byl další křest, tj. utopení (první mučedník  Felix Manz zemřel takto r. 1527). Došlo tu k plné reformaci a návratu k původní církvi, kterou vytvořil Ježíš Kristus? Odpověď je: NE

V 18. století otřásli náboženským světem bratři John Wesley a Charles Wesley a z tohoto hnutí vznikla Metodistická církev. Opět došlo k částečnému návratu k původní církvi, kdy metodisté věří v biblické svědectví Ducha svatého a věří také v posvěcení života, kdy jsou nám nejen odpuštěny hříchy, ale skrze víru jsme osvobozeni od hříchu. Ale ani tady nedošlo k plné reformaci a návratu k původní církvi, kterou vytvořil Ježíš Kristus.

Charles Finney (1792-1875) obohatil protestantské hnutí o poznání, že v prvotní církvi byli lidé křtěni Duchem svatým a tento křest začal postupně pronikat do církve. Masověji se začal šířit především poté, co se v roce 1906 křesťané ze sboru na Azusa Street v Los Angeles modlili a sestoupil na ně Duch svatý, tak jak to je popsáno v Bibli v knize Skutků. Začali pak používat také dary Ducha svatého. Církve vzešlé z této události se označují jako letniční.

V roce 1904 došlo k velkému probuzení (uvěřilo velké množství nevěřících lidí) ve Walesu. Toto probuzení obnovilo učení o církevním vedení, které by mělo zahrnovat biblických 5 služebností (apoštol, prorok, evangelista, pastýř/pastor, učitel), které uznávají Apoštolské církve (apoštolské církve a letniční jsou vesměs to samé).

Navíc v 19. a 20. století vyvrcholil proces sekularizace – oddělení církve od státu. Ten sebou přinesl náboženskou svobodu a zároveň i odnáboženštění společnosti (ti, kteří neměli náboženské přesvědčení, ztratili mnohdy důvod setrvávat ve formální víře). Tento proces započala svým způsobem Reformace, protože vytvořila potřebu vytvořit právní rámec, v rámci kterého by vedle sebe existovali katolíci a protestanti. Velká francouzská revoluce poprvé přišla se snahou o nenáboženské uspořádání státu, ale trvalo ještě dlouhou dobu, než vše dospělo do podoby, jakou známe dnes.

V dnešní době je ve světě několik desítek tisíc církví, které se blíží k původní církvi, tak jak o ni čteme ve Skutcích. Zároveň se v posledních desetiletích objevilo také hnutí, které by se dalo pracovně označit jako učednické hnutí, i když to není oficiální název. To zdůrazňuje, že církve nepotřebují žádnou církevní budovu, ale preferuje malá domácí setkání, kde se peníze neutrácí za domy a platy pastorů, ale používají se raději na misii nebo charitu. Důraz je na to, že každý věřící má být učedníkem Ježíše Krista a aktivně pro Něho žít, kázat evangelium a modlit se za uzdravení druhých.

To samo o sobě nezní jako nějaká převratná myšlenka, něco podobného říkají i mnohé jiné církve, ale skutek někdy utekl... často se stane že věřící, kteří do takových církví chodí, postupně duchovně umírají. Člověk po svém uvěření je naprosto nadšený, tím co se s ním stalo, Boha cítí skoro až hmatatelně. O svém zážitku by se rád podělil na potkání s každým. Pak přijde do církve a tam se dozví: Radši nikomu nic neříkej! Máš v tom zmatek! Nejdřív se vyuč u nás nebo v nějaké biblické škole! Chceš kázat? Od toho tady máme kazatele! Chceš uzdravovat? Že to říká Ježíš? To bylo dřív! To už teď nefunguje! Modlíme se za uzdravení, ale nic od toho nečekej! Pokud někdo není uzdraven, tak to je boží vůle!  Toto vše je však naprosto nebiblické.

Prosté učednictví zdůrazňuje např. čínská církev, kterou k modelu domácí církve dohnalo především pronásledování tamní vládou. V Číně je odhadem až 100 milionů křesťanů a misijní hnutí Back to Jerusalem má za cíl vyslat na 100 000 misionářů do zejména islámských zemí mezi Jeruzalémem a Čínou. Přitom odmítají dávat byť jen dolar do církevních budov, ale drží se modelu domácí církve. Mají za to, tento svět už nepotřebuje ani jednu další církevní budovu. Západní církvi vytýkají, že namísto aby byli rybáři lidí, tak chodí na přednášky o rybaření nebo zpívají písně o rybaření.

The Last Reformation, model učednictví, který se zrodil v Dánsku a odtud se šíří do dalších zemí zdůrazňuje, že Ježíš nevyučoval své učedníky jako ve škole, kde je přednášející (kazatel) a posluchač, ale stylem mistr – učeň a že dělat učedníky neznamená někomu naplnit hlavu informacemi, ale prakticky ukázat, jak kázat, modlit se za nemocné, křtít a vysvobozovat. Dělat to s novými učedníky bok po boku, aby pak neměli strach dělat to sami a nestali se z nich jen pasivní návštěvníci církví. Zdůrazňuje, že křesťan je to samé, co učedník. Slovo křesťan vzniklo jen jako přezdívka (učedníků Krista). Leckterý člověk narozený do křesťanské kultury má za to, že je křesťan, ale je schopen říct: Jsem křesťan, ale po svém. Jsem křesťan, ale neberu to tak vážně. Jsem křesťan, protože jsem byl pokřtěn a konfirmován. Jsem křesťan, ale v Bibli nevěřím. Jsem křesťan, ale všem těm věcem o Ježíši jako Synu Božím nevěřím. Pokud však nahradíte slovo křesťan slovem učedník, předchozí věty a rádoby-křesťanství tak ztrácí svůj smysl. Jsem učedník Ježíše Krista, ale po svém. Jsem učedník Ježíše Krista, ale neberu to tak vážně. Jsem učedník Ježíše Krista, protože jsem byl pokřtěn a konfirmován. Jsem učedník Ježíše Krista, ale v Bibli nevěřím. Jsem učedník Ježíše Krista, ale všem těm věcem o Ježíši jako Synu Božím nevěřím.

Název The Last Reformation je proto, že mají za to, že reformovaným církvím chybí k návratu k novozákonnímu křesťanství ještě jeden krok – zbavit se zavedené církevní struktury, s církevními budovami, plýtváním penězi a budovat domácí církve, které budou lidi podněcovat k aktivnímu učednictví.  

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření

Čeští páni