Vyvraždění Valdenských

Sníh byl zbarvený krví. Vojáci řádili jako šílení. Zprvu využívali hlavně své zbraně. Stříleli po prchajících a po těch, ke kterým se přiblížili dostatečně blízko, ťali svými šavlemi. 

Když lidí ubylo a alpská vesnice se zaplnila mrtvými těly, začali vymýšlet trýznivější způsoby zabíjení.

Před zraky rodičů usekli hlavy všem jejich deseti dětem. Smáli se jejich bolesti a s uťatými hlavičkami hráli kuželky. Agónie rodičů však neměla trvat dlouho. Vojáci se hry brzy nabažili a zabili i oba dospělé.

Kostel byl v plamenech, ale vojáci dbali na to, aby dříve, než ho zapálí, zachránili soudky s mešním vínem. Alkohol jim stoupal do hlavy a oni ztráceli veškeré zábrany. Dva z nich uchopili novorozeně a zkoušeli, dokáží-li jej roztrhnout na dva kusy. Povedlo se a oni zamávali kusy jeho těla vítězně nad hlavou. Týden starý život, pro který jeho matka snášela měsíce nepohodlí a hodiny bolesti, skončil a na bělostném sněhu přibyla další krvavá kaluž. Vojáci odhodili tělo do ohně.

Další obětí jejich zvrhlosti byla těhotná žena. Zaživa jí vyřízli dítě z těla a zatímco si jeden z nich prohlížel útlé tělíčko pětiměsíčního děťátka, nasypal jí druhý z vojáků střelný prach do lůna. Dítě zemřelo během chvíle. Muž ho odhodil a pomohl svému kolegovi odvléci ženu ke kostelu. Rozhoupali její tělo a hodili ho do plamenů.

Někteří z vojáků již byli unaveni a tak jen nahnali několik z lidí do jednoho ze stavení, zahradili dveře a dům zapálili. Několik jich zůstalo hlídat, aby se nikdo nedostal okny ven a ty, kdo se o to snažili, zastřelili.

Několik vojáků se vrhlo do jiného domu, začali hledat něco k jídlu a poohlíželi se i po případných cennostech.

„Co myslíte, že se skrývá v nitru kacíře?“ řehtal opilý voják na vesnické návsi a rozpáral nějakému muži břicho. Zklamaně z něj začal vytahovat střeva. „Myslel jsem, že v něm najdu kupu pekelníků,“ podíval se na svého kolegu.

„A co jeho srdce?“ nadhodil další voják. „Určitě bude prolezlé červy!“

Srdce vypadalo také normálně, ale voják se svým zvěrstvem ještě neskončil.

„Hříšné srdce z kacíře!“ začal vyvolávat. „Dal by si někdo čerstvé srdce? Je ještě teplé!“

Jinému z vojáků to připadalo vtipné, rozťal hlavu mrtvolce dítěte, která ležela poblíž a připojil se k němu. „Dětský mozeček! Kdo si koupí dětský mozeček? Máme i další čerstvé maso na prodej!“

„Hej, já si dám!“ zavolal chlápek, který k nim právě přicházel a vlekl s sebou jakousi stařenu. Za ním někdo vedl vetchého starého muže, nejspíš jejího manžela.

„Už jsi měl ženskou, který je devadesát pět?“ halekal na vojáka. „Tuhle babu dám jen za tu nejvybranější lahůdku!“

Muž, který vyřízl mrtvole srdce z těla, ho nyní nabodl na svou šavli a přiskočil s ním k ohni. „Dám ti za ní kacířské srdce pečené v ohni z ďáblova chrámu!“ vykřikl svou nabídku.

Okolo stojící se zasmáli.

„Žiju už sto let, ale nikdy jsem ještě neviděl takové zvěrstvo!“ ozval se nyní stařeček.

„A taky už neuvidíš!“ okomentoval to voják a ťal po muži šavlí.

„Podívejte se, jak vypadá stoletej chlap!“ mrkl na vojáky kolem sebe. „Mrtvej stoletej chlap!“ dodal ještě.

Stařenka omdlela a voják se zamračil. „Co s ní?“

„Zabte jí!“ mávl někdo rukou.

„Nechcete jí někdo?“ ptal se muž, který ji držel.

„Co s ní, prosim tě?“ podíval se na něj jeho kolega, který se vrátil od ohně s pečeným srdcem. „Pokud bych se chtěl pobavit, tak ne s ženskou, ze který se stala stará bába, ještě než jsem se narodil!“

Voják pokrčil rameny a ukončil život staré ženy.

„Chce někdo ochutnat kacíře?“ zeptal se nyní voják  a pozvedl začouzenou šavli.

Okolo stojící na chvíli zaváhali a jeden vzal pozlacený kalich a nabral si ze soudku mešního vína. Když se dostatečně posílil, vykročil k vojákovi a uřízl si kus pečeného srdce.

Vložil ho do úst a v zápětí ho teatrálně vyplivl. „Kdepak, nedá se to jíst. Ti kacíři nejsou zkrátka dobří k ničemu!“

Zvěrstva pokračovala dál a dál. Dokud byl někdo z Valdenských naživu, vojáci nepřestávali ve svém řádění. Valdenští pro ně nebyli lidé, ale pekelníci a kacíři a vojáci vložili do vykonání příkazu vyvraždit je veškerou svou fantazii. Některé pověsili za nohy na stromy a nechali je tam zmrznout. Jiné k nim přibyli hřeby. Další házeli svázané dolů ze skal. Do večera zůstalo ležet ve valdenských vesnicích na šest tisíc mrtvých.

Ale to nebyli zdaleka ještě všichni, kdo měli na onen útok doplatit. Lidé uprchli do hor a jeskyní nevybavení a v mrazivém počasí a hlubokém sněhu neměli velkou šanci.

Lépe však často nedopadli ani ti, kdo uprchli již po vydání patentu ze dne 25. ledna 1655, který si vyžádal od knížete Andres Gastalda, komisař nad inkvizicí a který všem valdenským nařizoval, aby buď do tří dnů odešli ze země nebo do dvaceti dnů přestoupili ke katolictví – kdo neposlechne, měl propadnout hrdlem.

Někteří se vydali uprostřed zimy do hor a snažili se přejít s ženami a s dětmi Alpy z Vlach do Francie. Z oněch několika set lidí jich ale mnoho zmrzlo nebo zemřelo hladem. Jiní se raději snažili prosit o smilování, ale marně. Z jedněch i z druhých nyní již většina nežila.

Na vylidněný Taillart se začal opět sypat sníh. Zakrýval zakrvavená těla, ležící na ulicích i uťaté hlavy zhruba sto a padesáti dětí a žen, které tam vojáci toho dne popravili. Padal i na ty, kteří se rozprchli po horách a snažili se tam najít nějaký úkryt.

Jen několik málo lidí zůstalo naživu přímo ve valdenských vesnicích. Byli to zajatci, které vojáci ušetřili naschvál a následujícího dne je dovedli k markraběti. Dostali na vybranou: buď půjdou ihned na katolickou mši anebo na šibenici. Jeden ze zajatých mužů, jistý sedlák, neváhal a volil šibenici. Za ním pak vedli Pavla Klimenta, staršího církve v La Tour.

Kněží na něho volali: „Ještě máš čas si to rozmyslet!“ Kliment se ale obrátil k popravčímu a vyzval ho k tomu, aby konal svou práci. Ještě se modlil, aby Bůh odpustil těm vrahům jejich činy a pak ho již kat strčil ze žebříku dolů.

Lidé byli mrtví a v Alpských vsích se kněží a mniši starali o to, aby z protestantského odkazu nezůstalo pokud možno nic. S loučemi obcházeli chrámy a školy a zapalovali to, co vojáci nestihli zničit předchozího dne.

Ti, kteří přežili vraždění, našli útočiště ve Švýcarsku, Holandsku a v Anglii. Mnoho jich ale nebylo. Na dlouhý seznam těch, kteří zemřeli pro svou víru, přibyla další jména a Evropa pokračovala na své cestě do temnoty a hasila pochodně těch, kteří byli jejím světlem.

Tato povídka je napsána na základě skutečných událostí, tak jak je zapsal Jan Ámos Komenský ve své knize „Historia o těžkých protivenstvích církve české“. V díle „Stručná historie církve slovanské“ vysvětluje Komenský vztah Jednoty bratrské k Valdenským, kteří žili na hranicích Moravy a Rakouska. Jednota s nimi navázala vztahy již v druhé polovině 15. století (1467), Valdenští se vzkládáním rukou posvětili jejich tři vybrané muže na biskupy a dali jim moc světit kněží. Jednotě se líbila čistota učení Valdenských a dokonce uvažovali o spojení se s nimi. Nicméně jim vytýkali, že činí kompromisy a chodí i do „papeženských chrámů“ ve snaze vyhnout se protivenství. Jednota v tomto směru Valdenské napomenula a bylo domluveno, že o této sporné otázce budou jednat při speciálním setkání. Tato záležitost ale byla prozrazena, Valdenští kvůli ní čelili protivenství, jejich biskup Štěpán byl upálen a ostatní se rozprchli do Braniborska a odtud později na Moravu, zejména do Fulneku. Díky těmto jednáním českých bratří s Valdenskými byli i čeští bratři občas omylem označováni jménem „Valdenští“. 

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření

Čeští páni